PúDr. Tomáš Hibi Matějíček

• Púodicea...?
• Homo sapiens sapiens K. R.

Odkud se bere Medvídek Pú?	Púodicea...?
Odpověď na tuto nelehkou otázku se snaží Milne podat v počátečním a koncovém zasazením Púa do kvazireálného fantasijního světa, kdy z počátku se zdá, že celý Medvídek je jen vyprávěním jakési pohádky o synově oblíbené hračce; jak ale příběh postupuje, vytváří se kolem charakterů komplexní, zcela samostatný svět Lesa, který žádné rámování autorovým vyprávěním nepotřebuje! Závěr pak přináší jakousi poučku, snad povzdech nad ztraceným mládím a dětským naivismem, snad víru v čistotu dětského světa obecně.
Toto počáteční a koncové ohraničení nelze přijmout z hlediska dětského čtenáře - jak se může stát mým oblíbeným hrdinou někdo, kdo je hned v začátku knihy vláčen za nohu a hlava je mu otloukána o schody? A o tom, že závěrečná pointa může být dítětem pochopena a přijata, velmi pochybuji. (Ostatně, empiricky získanými daty - i když, pravda, s nevalnou statistickou relevancí - mám podloženo, že toto kvazireálné rámování vnáší do duše dětského čtenáře jedině chaos a nejasnosti.)
Lze tedy s úspěchem zcela opustit ideu dětskosti Medvídka Pú, podobně, jako byla opuštěna u Alenky či Malého prince; to, co tyto pohádky spojuje, je jejich ignorace dětmi a naopak zbožňování dospělými.

Kromě úlohy rámcové se ale Člověk vyskytuje v Medvídkovi Pú ještě v jedné poloze - jako jedna z postav zde vystupuje autorův syn, Kryštůfek Robin. Nuže, při zběžném pohledu na jeho zasazení do děje je třeba říci, že jeho postavení ve světě zvířátek není pro člověka vůbec lichotivé. Ostatně nejlépe se to ukáže, seřadíme-li a odstupňujeme-li si jím participované příhody - umožní nám to podrobit je kritickému pohledu.	Homo sapiens sapiens K. R.
Nejprve vezměme ty události, v nichž lze bez pochyb označit působení Kryštůfkovo za jednoznačně negativní:    Tak hned příhoda úvodní - ta s medovým stromem, včelami a obláčkem - usvědčuje Kryštůfka Robina z (na)prosté neschopnosti. Nejen že nebyl schopen Púovi jeho šílený nápad rozmluvit a v krizových situacích mu pomoci s pozitivním řešením, ale navíc mu nevhodnou manipulací se střelnou zbraní způsobil újmu na zdraví. (Což ostatně způsobil i svou neschopností Púa od jeho nápadu odvést, protože chudák Pú jako známo po této příhodě chodil celý týden s rukama vzpaženýma, anžto je po přestálém fyzickém traumatu nemohl dát dolů.)
A hleďme dále, na situaci, kdy Pú uvízne v Králíčkově předním vchodu (kapitola 2 Medvídka Pú). Řešení se nabízí samo - rozšířit vchod (samozřejmě s tím, že pak bude uveden do původního stavu). S čímpak ale přichází člověk, pán tvorstva, Kryštůfek Robin? S řešením přesně opačným - ne rozšířit vchod, ale zúžit Púa… Což pro Michala Medvěda obnáší týdenní strádání bez jídla a pro Kryštůfka samého stejnou dobu předčítání z "konejšivé knihy". Uznejte sami - tak rafinovaně sadomasochistické řešení by soudného člověka nikdy nemohlo napadnout.
Kde se nám K. R. vyskytuje dále… ach ano, když doprovází Prasátko k pasti, v níž hlomozí Slonivé Strašisko (kapitola 5 první knihy). Tak. Je sice třeba přičíst Kryštůfkovi ke cti, že se neváhal s Prasátkem vydat vstříc nebezpečenství, avšak jeho pád je tak dvojnásob strašný - neboť ve chvíli pravdy místo aby pomáhal ustrašenému Prasátku nést jeho strach, rozesměje se hystericky na celé kolo, čímž Prasátku způsobí menší paniku a navíc migrénu.    Vůbec co se týče vztahu k Prasátku, je Kryštůfek Robin nebývale cynický. Buď to, a nebo je opravdu tak hloupý, že (v epizodě, v níž se Pú, Prasátko a Králíček snaží dostat Klokanici z Lesa - kapitola sedmá Medvídka Pú) vykoupané Prasátko opravdu nepoznal (což je jedině k jeho škodě).    Stejně se ale jeho cynismus projeví v druhé příhodě se Slonovou pastí na Púy (odbočka k Púově zátiší, kapitole 3), v níž při pátrání po Mrněti Kryštůfek najde Púa s Prasátkem. Ani ho nenapadne je z pasti zachránit, naopak - zlotřile využije chvíle jejich bezmoci a nepokrytě si z nebohého vylekaného Prasátka dělá legraci. (Je pak s podivem, že i přes tyto četné ústrky zachovává Prasátko Kryštůfkovi věrnost, důvěru a přátelství, které si zdaleka nezaslouží.)
A dále: kapitola 8, ve které vede Kryštůfek Robin expedici k severní točně, je vlastně kronikou jednoho jeho velkého fiaska. Nejenže se neumí obout a organizuje akci, o níž nic neví (jediné, co je schopen o severní točně říci, je "to je to, co lidi objevují" a později se sám musí ptát Králíčka, jak vlastně samotná točna vypadá), ale není ji ani schopen uspokojivě završit - severní tyčnu přeci nakonec nachází Pú!    Vskutku velmi dehonestující.    (Je sice pravda, že když se Klokánek topil, přišel Kryštůfek s konstruktivním nápadem kousek níž po proudu položit něco, čeho by se Klokánek mohl chytit, ale - "Pú už něco měl. O dva rybníčky níže pod Klokánkem stál s velkou tyčí v prackách." (str. 78) - s křížkem po funuse. Takže - pomineme-li jeho nejisté kaligrafické schopnosti, o nichž už tady byla řeč, při popisování severní tyčny - Kryštůfkovi nakonec zbyla úloha ošetřovatele Ijáčkova ocasu…)
A ještě konkrétněji: Kryštůfek Robin je sobec. Podkladem pro toto odvážné tvrzení budiž mi kapitola 9, v níž se po zběsilé průtrži mračen začne v Lese vzmáhat potopa. Sám maje dům až na vrcholku kopce sleduje Kryštůfek Robin se zalíbením, jak voda den ode dne stoupá, a těší z života na "skutečném ostrově", aniž při tom jakkoli dbá o své přátele, kteří při tom mohou být (a také jsou) v ohrožení života!    A co se vlastní následné záchranné akce týče: Původní "Já s Púem zatím vymyslím, jak je zachránit" se mění v "Ach Medvídku Pú, co si počneme?" a v závěrečné "?", "??" a "!!!!" (… Pú řekl něco tak chytrého, že na něho zůstal Kryštůfek Robin koukat s otevřenými ústy a vykulenýma očima… )    Ještě stále chceme mluvit o člověku jako o vrcholu evolučního vývoje? (A to pomlčím o tom, jak drze si ten capart přivlastnil kapitánskou funkci na Moudrém Púovi, přestože na ni neměl sebemenší nárok! Aspoň že za to uspořádal Púovi večírek…!)
Topme pod kotlem! Přestože se Kryštůfek tak rád vychloubá svými znalostmi (nabytými především povinnou školní docházkou, takže opět bez jeho přičinění), každá další příhoda znovu a znovu ukazuje mezery v nich - jako například ona s Tygrem, shánějícím snídani (kapitola 2 v Púově zátiší). Byl to právě Kryštůfek, kdo Tygra do Lesa přivedl, avšak už mu nedokázal zajistit ani potravu:    "Nevíš snad ty, co Tygři rádi?" zeptal se Pú.    "Kdybych na to hodně myslel, vzpomněl bych si," řekl Kryštůfek Robin, "ale myslel jsem, že Tygr to ví."    Takže - milostpán Kryštůfek nám zase splaskl jako ucházející balón. (A opět nezbývá než kroutit hlavou nad tím, jak se zviřátka z jeho proklamované - ale už nikoli naplňované - moudrosti stresují: jako onen případ se Soviným "ŠETĚ SETÍM" či Ijáčkovým A.)
Po druhé si všimněme těch událostí, v nichž Kryštůfek Robin hraje úlohu již méně jednoznačnou, avšak detailnější rozbor ukáže, jak to s ním vlastně je:    Prvý takový vstup člověka do světa zvířátek - to když inkriminovaný K. R. sedí na stromě a sleduje Púa s Prasátkem, jak stopují Kolčavice a Kolasice (kapitola 3 Medvídka Pú) - sice vyznívá na první pohled vcelku kladně (je to právě zástupce rodu homo sapiens sapiens, kdo celou situaci uspokojivě vyřeší), avšak kritickému oku neunikne jistý významný detail - totiž, že je to spíše pozice než jeho původ, co pomáhá Kryštůfku Robinovi tuto situaci řešit. V téže pozici (ve větvích starého dubu, abychom byli přesní) se mohla nacházet kupříkladu i Sova; tudíž zdaleka nelze tvrdit, že odhalení původců tajemných stop by byla kdovíjaká Kryštůfkova zásluha.
"Tyto tabulky psal Kryštůfek Robin, neboť on jediný uměl v Lese psát." Ano, je řeč o Soviných "klepacích" tabulkách (kapitola 4). Takto citovaná hovoří tato věta zdánlivě ve prospěch Kryštůfkův - přisuzuje mu v Lese výlučnou pozici. Avšak tato pozice je podkopána jak Sovinou snahou o "MNOHO ŠTĚSTÍ PŘEJE PÚ" na užitečnou nádobu pro Ijáčka, tak Prasátkovým dopisem v láhvi, tak i Králíčkovým "HLEDÁM NOVÝ DŮM PRO SOVU TY TAKÉ" a v neposlední řadě i samotnou úrovní Kryštůfkových výtvorů (ať už jde právě o výše zmiňované tabulky, o nápis na severní tyčně nebo třeba o jeho hnetubudí vzkaz). Právě chabé výsledky jeho snažení do značné míry podrývají jeho autoritu jediného písmoznalce v Lese. (Doplněno slovy Ijáčkovými: "To je krámů s psaním. Tužky a co všecko. Přeceňuje se to, říkám já. Hlouposti. Nic na tom není.")
Co se týče Púova zátiší, i to je otvíráno příhodou se zdánlivě kladnou úlohou Kryštůfka Robina - když se vyšetří, jak je to s přesunem Ijáčkova domu. Ale detailní rozbor ukáže, že podíl Kryštůfkův na zdárném vyřešení celé trapné situace je minimální - pouze několik nejistých slov tu a tam prohozených; s oběma očima zavřenýma tak můžeme Kryštůfkovi přisoudit úlohu jistého katalyzátoru řešení, ale v žádném případě už brilantního detektiva. Jen nechápu, proč Ijáček se svým problémem šel rovnou za ním, když se přece stačilo poptat mezi ostatními zviřátky. To, že by se situace řešená s minimálním Kryštůfkovým přispěním dala řešit zcela bez něj, ještě umenšuje jeho reálnou funkci v celé kauze.    Ostatně, ani v případě dalšího detektivního pátrání, toho po Mrněti, nemůžeme Kryštůfkovi - jak by se na krále všeho stvoření slušelo - přisoudit kdovíjak významnou roli. Po pravdě řečeno, celého pátrání se ujal Králiček, kdežto Kryštůfek figuroval toliko jako svědek.    Ba ani v roli zachránce se nám Kryštůfek Robin nikterak nevyznamenává (myšleno v roli zachránce Klokánka a Tygra, uvíznuvších na stromě, jak o tom pojednává kapitola 4 Púova zátiší). Jeho nápad použít kabátku coby záchranné plachty je sice použitelný v případě malého Klokánka, avšak na následky dopadu několikanásobně většího (a těžšího) Tygra už náš "Spasitel" nepomyslel; a je trpkou ironií osudu, že jeho neschopnost odnáší chudák Ijáček.
Jako poměrně šalamounské se zdá být Kryštůfkovo řešení sporu okolo Tygra a Ijáčka v kapitole 6 - místo hádek si raději zahrajme Medvědí proutky. Ovšem přiznejme si, ve světle předchozích zjištění, nepřipomíná tento ústup od problému spíše rezignaci?
Jedinou snad pozitivní úlohu sehrál Kryštůfek Robin při hledání Púa a Prasátka v kapitole 7 Púova zátiší (ve které se Tygr odnaučí skákat). Ano, bylo to také jeho zásluhou, že našli cestu domů, ale řekněme si na rovinu - to, že se v takové mlze sešel s Púem a Prasátkem, byla spíše náhoda, než nějaká Kryštůfkova nadřazenost na evolučním žebříčku.
Domnívám se, že tímto podrobným výčtem jsem dostatečně objasnil úlohu člověka v Medvídkovi Pú - vezmeme-li Kryštůfka Robina za vzorového zástupce lidské rasy, pak jsou lidé zřejmě sobečtí, vychloubaví a při tom hloupí, zcela neschopní rozumné akce, zato zdatní cynici a čumilové, a lze-li soudit podle dialogů se Sovou či Ijáčkem, tak navíc zcela duchaprázdní; zviřátka z Lesa prostě vítězí nad člověkem takřka na všech frontách.    Sláva! Člověk je mrtev, ať žije člověk!